Když na akciových trzích roste nejistota, investoři často hledají útočiště u společností, jejichž akcie v minulosti nepodléhaly tak výrazným cenovým výkyvům. Takzvané akcie s nízkou volatilitou slibují klidnější průběh investování a potenciálně menší ztráty během tržních propadů. Jenže skutečnost, že se cena určité akcie dlouhodobě vyvíjí relativně stabilně, ještě neznamená, že jde o bezpečnou investici. Za zdánlivě klidným cenovým grafem se totiž mohou skrývat nadhodnocené akcie, nadměrná koncentrace investic v několika odvětvích i rizika, která běžné ukazatele volatility nedokážou zachytit.
Pro investory, které unavují prudké výkyvy technologických akcií, je přitažlivost akcií s nízkou volatilitou pochopitelná. Energetické společnosti, výrobci potravin a spotřebního zboží nebo zavedené farmaceutické podniky zpravidla nepodléhají změnám ekonomické nálady tak výrazně jako rychle rostoucí technologické firmy.
Jejich výrobky a služby totiž lidé potřebují i v době, kdy omezují své výdaje. Díky tomu mohou tyto podniky vykazovat předvídatelnější tržby, stabilnější zisky a v některých případech také pravidelně vyplácet dividendy.
Mezi stabilním podnikáním a bezpečnou investicí však existuje zásadní rozdíl. I finančně zdravá společnost může investorům přinést zklamání, pokud za její akcie zaplatí příliš vysokou cenu. Podobně může být portfolio složené ze zdánlivě defenzivních titulů překvapivě zranitelné, pokud jsou jednotlivé společnosti vystaveny stejným ekonomickým rizikům.
K pochopení těchto souvislostí je proto nutné podívat se dál než jen na historický vývoj cen akcií.
Co jsou akcie s nízkou volatilitou?
Akcie s nízkou volatilitou jsou akcie společností, jejichž ceny v minulosti kolísaly méně než ceny jiných titulů nebo širšího akciového trhu. Jejich cenový vývoj bývá zpravidla klidnější, což je atraktivní zejména pro investory, kteří chtějí omezit výkyvy hodnoty svého portfolia.
Volatilita se obvykle měří pomocí směrodatné odchylky historických výnosů. Pokud má například jedna akcie anualizovanou volatilitu 15 % a druhá 35 %, znamená to, že výnosy první akcie v minulosti vykazovaly menší rozkolísanost.
Tato čísla však vypovídají pouze o historických cenových výkyvech, nikoliv o maximální možné ztrátě. Nižší volatilita tak neznamená, že cena akcie nemůže v budoucnu výrazně klesnout.
Jedním z nejznámějších přístupů k výběru podobných společností je
spglobal.com, který vybírá 100 akcií s nejnižší historickou volatilitou z indexu S&P 500. Vyšší váhu v něm následně získávají společnosti, jejichž akcie vykazovaly nejmenší cenové výkyvy.
Namísto hledání podniků s nejrychlejším růstem zisků nebo nejvyšším očekávaným výnosem tak tato strategie upřednostňuje stabilitu jejich historického cenového vývoje.
Právě proto mohou portfolia zaměřená na nízkou volatilitu vypadat výrazně odlišně od běžných akciových indexů, v nichž mají jednotlivé společnosti váhu podle své tržní kapitalizace. Velké technologické firmy, které dnes dominují hlavním burzovním indexům, mohou být zastoupeny podstatně méně. Naopak větší prostor získávají energetické společnosti, výrobci základního spotřebního zboží, pojišťovny nebo jiné zavedené podniky.
Tento přístup má však zásadní omezení. Hodnotí totiž především to, jak se akcie chovaly v minulosti, nikoliv to, jak se bude dané společnosti dařit v budoucnu.
Mohlo by vás zajímat: Které akcie vyplácejí dividendy? Jak poznat udržitelné dividendové tituly
Volatilita a beta: Dva ukazatele, které by investoři neměli zaměňovat
Přestože se volatilita a ukazatel beta často zmiňují společně, ve skutečnosti měří odlišné aspekty investičního rizika.
Volatilita vyjadřuje celkovou rozkolísanost výnosů určité akcie bez ohledu na to, zda její cenové pohyby souvisejí s vývojem širšího trhu.
Beta naproti tomu ukazuje, jak citlivě akcie v minulosti reagovala na změny hodnoty zvoleného tržního benchmarku, například indexu S&P 500.
Akcie s betou 1,0 vykazuje citlivost na tržní pohyby přibližně odpovídající sledovanému indexu. Beta 0,6 naznačuje, že její cena měla tendenci reagovat na tržní změny méně výrazně. Hodnota 1,4 naopak znamená vyšší citlivost na pohyby trhu.
Pokud by například index S&P 500 klesl o 10 %, u akcie s betou 0,6 by bylo možné na základě jejího historického vztahu k indexu očekávat přibližně šestiprocentní pokles.
Jde však pouze o statistický odhad, nikoliv o spolehlivou předpověď. Skutečný vývoj mohou výrazně ovlivnit problémy konkrétní společnosti, nečekané ekonomické události nebo změny nálady investorů.
Představme si například dvě hypotetické společnosti. První vykazuje nízkou celkovou volatilitu, ale její cena má pouze středně silnou vazbu na širší trh. Druhá má nízkou betu, přesto její akcie občas prudce kolísají v důsledku událostí týkajících se samotného podniku.
Obě mohou podle určité metodiky působit defenzivně, avšak ve skutečnosti nesou velmi odlišná rizika.
Tento rozdíl je zvlášť důležitý během tržních krizí, kdy se mohou měnit korelace mezi jednotlivými akciemi a dosud stabilní tituly mohou začít prudce klesat společně se zbytkem trhu.
Investoři by proto neměli považovat nízkou betu a nízkou volatilitu za dva zaměnitelné ukazatele bezpečnosti.
Proč v portfoliích s nízkou volatilitou převládají defenzivní sektory?
Obliba akcií s nízkou volatilitou souvisí především s relativně předvídatelným podnikáním některých odvětví.
Například dodavatelé elektřiny působí v sektoru, kde poptávka zůstává poměrně odolná vůči krátkodobému ekonomickému vývoji. Výrobci základního spotřebního zboží zase prodávají potraviny, nápoje nebo potřeby pro domácnost, které zákazníci nakupují i během hospodářské recese.
Podobnou výhodu mohou mít zdravotnické a farmaceutické společnosti, jejichž služby a produkty nejsou tolik závislé na ekonomickém cyklu.
Právě proto se tyto podniky často dostávají do výběrů akcií s nízkou volatilitou. Tento přístup však může mít nezamýšlený důsledek: portfolio vytvořené s cílem snížit investiční riziko se může postupně výrazně koncentrovat v několika málo odvětvích.
Nejde přitom jen o teoretický problém. Z
spglobal.comvyplývá, že index S&P 500 Low Volatility vybírá akcie podle volatility jejich cen za předchozích 252 obchodních dní a jednotlivým titulům následně přiřazuje váhy nepřímo úměrné jejich volatilitě.
Základní pravidla výběru přitom nevyžadují rovnoměrné zastoupení jednotlivých sektorů.
To samo o sobě neznamená, že je takový index pro investory nevhodný. Ukazuje to však, jak může výběr akcií založený převážně na jejich historickém cenovém vývoji vést k výrazné sektorové koncentraci.
Zdánlivá stabilita jednotlivých titulů tak může zakrývat skutečnost, že jsou všechny vystaveny podobným ekonomickým rizikům.
Jak může portfolio akcií s nízkou volatilitou ztratit svou diverzifikaci?
Představme si investora, který se rozhodne sestavit portfolio v hodnotě 100 000 dolarů výhradně z akcií s relativně nízkou historickou volatilitou.
Projde širší nabídku akcií a vybere deset společností, jejichž ceny v minulosti příliš nekolísaly. Při výběru však nebude nijak omezovat zastoupení jednotlivých odvětví.
Výsledné portfolio by mohlo vypadat následovně:
| Sektor | Počet akcií | Podíl v portfoliu |
|---|---|---|
| Energetické společnosti a veřejné služby | 3 | 30 % |
| Základní spotřební zboží | 3 | 30 % |
| Zdravotnictví | 2 | 20 % |
| Telekomunikace | 1 | 10 % |
| Pojišťovnictví | 1 | 10 % |
| Celkem | 10 | 100 % |
Jde o čistě ilustrativní portfolio, které nepředstavuje skutečnou investiční strategii ani reálné výsledky konkrétních společností.
Na první pohled může portfolio působit poměrně diverzifikovaně. Obsahuje deset různých podniků z pěti odvětví a žádná jednotlivá akcie nepředstavuje více než desetinu celkové investice.
Při bližším pohledu však zjistíme, že 60 % prostředků směřuje pouze do dvou sektorů – energetických společností a výrobců základního spotřebního zboží.
Obě odvětví bývají považována za defenzivní, protože jejich tržby zpravidla lépe odolávají hospodářskému poklesu. To však neznamená, že jsou jejich akcie imunní vůči společným rizikům.
Energetické společnosti a provozovatelé veřejných služeb bývají citliví na vývoj úrokových sazeb. Jejich podnikání vyžaduje rozsáhlé kapitálové investice a často je spojeno s vysokým zadlužením. Rostoucí náklady na financování tak mohou snižovat ziskovost, zatímco vyšší výnosy dluhopisů mohou oslabovat atraktivitu dividendových akcií.
Výrobci základního spotřebního zboží zase čelí tlaku rostoucích vstupních nákladů, změnám spotřebitelského chování nebo konkurenci levnějších privátních značek.
Představme si nyní hypotetickou tržní situaci, během které jednotlivé sektory dosáhnou následujících výsledků:
| Sektor | Podíl v portfoliu | Hypotetický výnos |
|---|---|---|
| Energetické společnosti a veřejné služby | 30 % | −20 % |
| Základní spotřební zboží | 30 % | −12 % |
| Zdravotnictví | 20 % | +5 % |
| Telekomunikace | 10 % | −8 % |
| Pojišťovnictví | 10 % | +3 % |
Za těchto předpokladů by celé portfolio ztratilo přibližně 9,1 % své hodnoty, přestože je složené převážně z historicky stabilních společností.
Nejde o předpověď skutečného vývoje trhů. Příklad pouze ukazuje, že několik zdánlivě konzervativních investic může zaznamenat ztráty současně.
Portfolio tak může obsahovat řadu různých akcií, aniž by bylo skutečně diverzifikované vůči nejdůležitějším ekonomickým rizikům.
Pro investory zaměřené na nízkou volatilitu z toho vyplývá důležité ponaučení. Snížení kolísavosti jednotlivých akcií automaticky neznamená odstranění rizika na úrovni celého portfolia.
Skryté nebezpečí: Když investoři za stabilitu zaplatí příliš vysokou cenu
Sektorová koncentrace představuje pouze jednu část problému. Další významné riziko vzniká ve chvíli, kdy velké množství investorů začne současně vyhledávat stejné defenzivní společnosti.
V období nejistoty mohou podniky se stabilními zisky, zavedenými značkami a pravidelnými dividendami přitahovat značný zájem.
S rostoucí ochotou investorů platit za předvídatelné peněžní toky však mohou růst také valuace těchto společností, a to i v situaci, kdy jejich skutečné zisky výrazně nerostou.
Představme si výrobce základního spotřebního zboží, který dosahuje ročního zisku na akcii ve výši pěti dolarů. Pokud se jeho akcie obchoduje za 100 dolarů, odpovídá to poměru ceny k zisku (P/E) na úrovni 20.
Jestliže investoři začnou vyhledávat defenzivní tituly a vytlačí cenu akcie na 150 dolarů, aniž by se zvýšily zisky společnosti, její P/E vzroste na 30.
Samotný podnik přitom nemusí být ziskovější, finančně silnější ani lépe připravený na budoucí růst. Investoři pouze platí o polovinu více za stejnou úroveň ziskovosti.
Pokud by se později nálada na trhu změnila a ocenění společnosti se vrátilo na dvacetinásobek ročního zisku, cena akcie by klesla ze 150 na 100 dolarů.
Investor by tak při nezměněných ziscích utrpěl ztrátu přibližně 33 %.
Právě tento příklad ukazuje, proč mohou akcie s nízkou volatilitou představovat značné valuační riziko. Stabilní hospodářské výsledky totiž investory neochrání před ztrátami způsobenými poklesem ocenění společnosti.
Situace bývá zvlášť problematická, pokud investoři začnou defenzivní dividendové akcie vnímat jako alternativu k dluhopisům.
V prostředí nízkých úrokových sazeb mohou být ochotni akceptovat i relativně nízký dividendový výnos. Jakmile však výnosy státních dluhopisů vzrostou, dividendové akcie začnou čelit silnější konkurenci.
Na tento vztah upozornil také
msci.com. Podle něj vykazovaly defenzivní akciové faktory včetně nízké volatility historicky negativní vztah ke změnám úrokových sazeb. Zvlášť citlivý byl v tomto ohledu sektor veřejných služeb.
Defenzivní akcie tak mohou čelit poklesu cen i v situaci, kdy samotným společnostem se z provozního hlediska nadále daří.
Mohlo by vás zajímat: Co je volatilita? Klíčový ukazatel rizika, který rozhoduje o vašich ziscích i ztrátách
Nízká volatilita nemusí znamenat nízké finanční riziko
Historické pohyby ceny akcie odhalují pouze část informací o finanční situaci společnosti.
Uvažujme například o energetickém podniku, jehož zisky zůstávaly několik let relativně stabilní. Jeho akcie se tak může dostat do portfolia s nízkou volatilitou, protože investoři očekávají předvídatelné tržby a pravidelné dividendy.
Představme si však, že společnost současně nahromadila značné dluhy kvůli financování infrastrukturních projektů.
Pokud úrokové sazby zůstanou delší dobu vysoké, refinancování těchto závazků se může prodražit. Regulační změny navíc mohou omezit možnost přenášet rostoucí náklady na zákazníky.
Historická volatilita akcie přitom nemusí tato budoucí rizika dostatečně odrážet.
Podobné problémy se mohou objevit také v dalších defenzivních odvětvích.
Výrobce potravin může čelit poklesu ziskových marží, protože zákazníci začnou častěji nakupovat levnější alternativy. Farmaceutická společnost může přijít o patentovou ochranu důležitého léku. Pojišťovna zase může zaznamenat mimořádně vysoké náklady na pojistná plnění v důsledku přírodní katastrofy.
Žádné z těchto rizik přitom nemusí být předem doprovázeno dlouhodobým růstem volatility akcií.
Na rozdíl mezi historickou stabilitou cen a skutečnými investičními riziky upozorňuje také
investor.gov, která při hodnocení investičních fondů rozlišuje mimo jiné tržní riziko, rizika konkrétních společností a riziko koncentrace investic.
Investoři, kteří hledají akcie s nízkou volatilitou, by proto měli vedle historických cenových výkyvů sledovat také zadlužení společnosti, splatnost jejích závazků, volné peněžní toky, ziskové marže nebo dlouhodobou udržitelnost dividend.
Finanční zdraví samotného podniku je přinejmenším stejně důležité jako klidný vývoj jeho akciového grafu.
Proč mohou akcie s nízkou volatilitou zaostávat během růstu trhů?
Investování do akcií s nízkou volatilitou přináší ještě jeden kompromis, který bývá někdy přehlížen. Omezení rizika výrazných propadů může zároveň znamenat, že se investor připraví o část zisků během silného růstu akciových trhů.
Když na trzích převládá optimismus ohledně ekonomického růstu, investoři často upřednostňují společnosti s vyšším růstovým potenciálem. Typicky jde o technologické podniky, průmyslové společnosti nebo výrobce zboží dlouhodobé spotřeby.
Defenzivní podniky mohou nadále dosahovat stabilních zisků, jejich relativně omezené možnosti růstu však mohou během takových období působit méně atraktivně.
Portfolio zaměřené na nízkou volatilitu tak může zaostávat za širším akciovým indexem, přestože samo dosahuje kladného výnosu.
To ovšem automaticky neznamená, že zvolená strategie selhala. Jejím hlavním cílem zpravidla není maximalizovat výnos za všech tržních podmínek, ale především omezovat kolísání hodnoty portfolia.
Důležité je také rozlišovat mezi jednoduchým výběrem akcií s nízkou volatilitou a propracovanější strategií minimalizace volatility celého portfolia.
Například
msci.comvyužívají optimalizaci portfolia, jejímž cílem je snížit jeho celkovou volatilitu při dodržení stanovených investičních omezení.
Tento přístup bere v úvahu také vzájemné vztahy mezi jednotlivými akciemi, nikoliv pouze jejich individuální cenové výkyvy.
Taková omezení mohou pomoci snížit nežádoucí koncentraci portfolia, nedokážou však investiční riziko zcela odstranit ani zaručit lepší výkonnost.
Investoři by proto měli při porovnávání jednotlivých fondů pečlivě zkoumat jejich metodiku. Dva produkty označované jako nízkovolatilní mohou mít ve skutečnosti velmi odlišné složení.
Jak správně vybírat akcie s nízkou volatilitou?
Nejrozumnějším přístupem je vnímat nízkou volatilitu jako jednu z charakteristik investice, nikoliv jako úplnou definici její bezpečnosti.
Historická směrodatná odchylka a ukazatel beta mohou poskytnout užitečné informace o tom, jak se konkrétní akcie chovala ve srovnání s ostatními tituly nebo širším trhem. Samy o sobě však nedokážou plně zohlednit finanční situaci společnosti, její ocenění ani budoucí ekonomické změny.
Podnik s nízkou historickou volatilitou, vysokým zadlužením, klesajícími zisky a nadhodnocenými akciemi může být ve výsledku rizikovější než společnost s výraznějšími cenovými výkyvy, ale silnými peněžními toky a zdravou rozvahou.
Stejně důležitá je konstrukce celého investičního portfolia.
Investoři by měli sledovat, zda jejich nízkovolatilní akcie nejsou nadměrně koncentrovány v odvětvích vystavených podobným rizikům, například změnám úrokových sazeb, inflaci nebo regulatorním zásahům. Zároveň by měli posuzovat, jak tyto tituly doplňují jejich ostatní investice.
Význam rozložení investic mezi různá aktiva a odvětví zdůrazňuje také
investor.gov, který vysvětluje, jak může diverzifikace omezovat závislost portfolia na výkonnosti jednotlivých investic.
Pokud například investor již vlastní velké množství akcií energetických společností a výrobců základního spotřebního zboží, nákup dalšího defenzivního fondu nemusí diverzifikaci zlepšit. Naopak může koncentraci v těchto sektorech ještě zvýšit.
Při hodnocení investic je proto vhodné sledovat kvalitu a udržitelnost zisků, valuační ukazatele, dividendovou politiku i vzájemné korelace jednotlivých titulů.
Důležité je také uvědomit si, že volatilita se v čase mění. Akcie, která během několika let příznivých ekonomických podmínek působila stabilně, se může při nečekaných problémech svého odvětví začít chovat úplně jinak.
Analýza delších historických období a testování chování portfolia při různých ekonomických scénářích proto může přinést komplexnější obrázek než spoléhání na jediný ukazatel volatility.
Vyplatí se investovat do akcií s nízkou volatilitou?
Akcie s nízkou volatilitou mohou mít v dobře diverzifikovaném investičním portfoliu své místo. Zvlášť atraktivní mohou být pro investory, kteří chtějí omezit vystavení prudkým cenovým výkyvům, ale zároveň nechtějí zcela opustit akciové trhy.
Tyto tituly mohou během některých období nejistoty nabídnout klidnější průběh investování a jejich podnikání často těží z relativně předvídatelné poptávky.
Investoři by si však neměli plést stabilnější historický cenový vývoj s ochranou před budoucími ztrátami.
Nadhodnocené akcie, nadměrná koncentrace v několika odvětvích, rostoucí úrokové sazby nebo finanční problémy konkrétních společností mohou zdánlivou bezpečnost defenzivních titulů rychle narušit.
Zásadní problém spočívá v tom, že volatilita měří intenzitu historických cenových pohybů, nikoliv to, zda cena akcie odpovídá skutečné hodnotě a finančnímu zdraví společnosti.
Pro dlouhodobé investory je proto vhodnější chápat akcie s nízkou volatilitou jako jeden z možných nástrojů řízení rizika, nikoliv jako jednoduchou cestu k bezpečným výnosům.
Akcie, která na první pohled působí nejbezpečněji, totiž nemusí být tou nejbezpečnější investicí. Rozhodující je především cena, kterou za ni investor zaplatí, finanční kondice samotné společnosti a to, jak daná investice zapadá do celkového portfolia.
