Buffer ETF slibují investorům možnost podílet se na růstu akciových trhů a současně omezit ztráty v případě jejich poklesu. Taková ochrana má ale svou cenu. Potenciální výnosy jsou omezené, ztrátám se nelze vždy zcela vyhnout a výslednou návratnost může výrazně ovlivnit také načasování investice. Pochopení ochranných pásem, výnosových stropů a investičních období je proto zásadní pro každého, kdo o zařazení těchto fondů do svého portfolia uvažuje.
Investování do akcií je spojeno se známým kompromisem. Akciové trhy nabízejí potenciál atraktivních dlouhodobých výnosů, investoři však musí počítat také s možností výrazných ztrát. Tradiční burzovně obchodované fondy (ETF) sice umožňují diverzifikaci, před plošným poklesem akciového trhu ale zpravidla nechrání.
Buffer ETF se snaží tento vztah změnit. Namísto pouhého kopírování vývoje určitého indexu využívají opční strategie, které upravují rozsah možných investičních výsledků.
Základní princip je poměrně jednoduchý. Investor se vzdává části potenciálního zisku výměnou za ochranu před předem stanovenou částí případných tržních ztrát.
Samotné fungování těchto produktů je ovšem složitější, než by mohl pojem ochranné pásmo naznačovat. Ochrana platí pouze za určitých podmínek a parametry uváděné fondem nemusí odpovídat skutečnému výnosu investora, který nakoupí nebo prodá v nevhodnou chvíli.
Co jsou buffer ETF a jak fungují?
Buffer ETF, označované také jako defined-outcome ETF, představují investiční fondy navržené tak, aby během předem stanoveného období dosáhly určitého rozsahu možných výnosů.
Typicky poskytují expozici vůči podkladovému aktivu, například ETF sledujícímu index S&P 500, a současně využívají opční kontrakty k úpravě rizikového a výnosového profilu investice.
Na rozdíl od tradičních indexových fondů, jejichž hodnota zpravidla roste a klesá společně se sledovaným trhem, mají buffer ETF dvě důležité hranice.
První představuje ochranné pásmo neboli buffer, které určuje, jak velkou část poklesu podkladového aktiva se fond snaží absorbovat. Druhou je výnosový strop neboli cap, který omezuje maximální možný výnos během příslušného investičního období.
Například buffer ETF může nabízet ochranu před prvními 10 % tržních ztrát a současně omezovat potenciální zhodnocení na 12 %.
Při takovém nastavení by mírný pokles trhu mohl investora ponechat prakticky bez ztráty, alespoň před započtením poplatků. Výrazný růst akciového trhu by se však nepromítl do neomezeného zhodnocení investice.
Podle analýzy společnosti Morningstar zaměřené na defined-outcome ETF mohou tyto produkty pomáhat snižovat kolísavost portfolia. Vyšší náklady a omezený růstový potenciál z nich však dělají podstatně odlišný nástroj od běžných akciových ETF.
Zásadní je především skutečnost, že buffer ETF investiční riziko neodstraňují. Pouze mění jeho rozložení.
Mohlo by vás zajímat: Roční nákladovost ETF: Kolik vás skutečně stojí poplatek 0,20 %?
Investiční období: Proč záleží na načasování nákupu?
Jednou z nejdůležitějších vlastností buffer ETF je takzvané outcome period, tedy předem stanovené období, během kterého má fond zajistit deklarovanou ochranu a výnosový strop.
Mnoho těchto produktů pracuje s přibližně ročním obdobím, existují však také fondy s kratším horizontem.
Představme si hypotetický ETF, jehož investiční období začíná 1. ledna a končí 31. prosince.
Na začátku ledna fond stanoví ochranné pásmo ve výši 10 % a výnosový strop na úrovni 12 %. Tyto parametry vymezují očekávaný investiční výsledek pro člověka, který do fondu vstoupí na začátku období a zůstane v něm až do jeho konce.
Právě pro tento časový úsek je nastavena také opční strategie fondu.
Z toho vyplývá zásadní omezení. Investor, který ETF nakoupí například v polovině roku, nemusí získat původní desetiprocentní ochranu ani možnost dosáhnout celého dvanáctiprocentního výnosu.
Tržní hodnota fondu se totiž mezitím změnila, stejně jako zbývající potenciál růstu a riziko ztráty.
Investoři proto musí rozlišovat mezi původními podmínkami investičního období a podmínkami, které skutečně platí v okamžiku jejich nákupu.
Po skončení investičního období fond zpravidla svou strategii obnovuje prostřednictvím nových opcí. Pro následující období stanoví nové ochranné pásmo a výnosový strop, jejichž hodnoty se mohou od předchozího nastavení lišit.
Jak upozorňuje First Trust ve svém průvodci target-outcome ETF, deklarované výnosové stropy a ochranná pásma jsou navrženy pro investory, kteří fond drží po celé stanovené období. Kdo vstupuje později, musí zohlednit zbývající potenciální výnos i aktuální míru ochrany.
Jak velkou ochranu buffer ETF skutečně poskytují?
Samotné slovo ochrana může vyvolávat přehnaná očekávání. Běžný buffer ETF totiž nezaručuje, že se investor vyhne ztrátám.
Předpokládejme, že fond nabízí desetiprocentní ochranné pásmo proti poklesu podkladového aktiva.
Pokud toto aktivum během celého investičního období ztratí 5 %, ETF se snaží takový pokles plně absorbovat. Jestliže trh klesne o 10 %, ochranné pásmo se vyčerpá.
Pokud však trh ztratí 25 %, fond zpravidla pokryje pouze prvních deset procentních bodů poklesu. Investor tak nadále ponese ztrátu odpovídající zbývajícím 15 procentním bodům.
Jinými slovy, desetiprocentní ochranné pásmo snižuje dopad výrazného tržního poklesu, ale neznamená, že maximální možná ztráta investora činí 10 %.
Důležité je také rozlišovat mezi jednotlivými typy ochranných strategií.
Některé fondy označované jako deep-buffer ETF poskytují ochranu proti většímu rozsahu ztrát. Jiné produkty začínají investora chránit až po určitém počátečním poklesu trhu. Existují také strategie usilující o podstatně rozsáhlejší ochranu, obvykle však výměnou za výraznější omezení potenciálních výnosů.
Investor by proto měl vždy zkoumat, jaké konkrétní ztráty fond pokrývá, a nespoléhat se pouze na jeho marketingový název.
Tři scénáře vývoje trhu: Co se stane s investicí 10 000 dolarů?
Nejjednodušším způsobem, jak pochopit fungování buffer ETF, je porovnat jejich výsledky při různém vývoji akciových trhů.
Představme si hypotetického investora, který vloží 10 000 dolarů do buffer ETF s dvanáctiměsíčním investičním obdobím. Fond sleduje cenový vývoj široce diverzifikovaného amerického akciového ETF a nabízí desetiprocentní ochranné pásmo spolu s maximálním výnosem 12 %.
Pro zjednodušení předpokládejme, že investor fond nakoupí na začátku investičního období a drží jej až do konce. Výpočty nezohledňují poplatky za správu, transakční náklady, daně ani dividendy. Současně předpokládají, že opční strategie dosáhne zamýšleného výsledku.
Scénář 1: Akciový trh klesne o 25 %
Představme si, že podkladové aktivum během roku ztratí 25 % své hodnoty.
Investor, který drží běžný ETF kopírující cenový vývoj tohoto aktiva, by viděl pokles své původní investice 10 000 dolarů na 7 500 dolarů.
Buffer ETF by se naproti tomu snažil absorbovat prvních deset procentních bodů ztráty. Investor by tak nesl pouze zbývajících 15 procentních bodů poklesu.
Výsledkem by bylo snížení hodnoty investice na přibližně 8 500 dolarů, tedy ztráta 1 500 dolarů.
Investor by sice stále prodělal, ale oproti člověku přímo vystavenému celému poklesu podkladového aktiva by mu zůstalo o 1 000 dolarů více.
Pokud by trh zaznamenal pouze osmiprocentní pokles, stejná strategie by se snažila zabránit jakékoli ztrátě před započtením poplatků.
Právě zde spočívá hlavní výhoda buffer ETF. Mohou zmírnit ztráty během nepříznivého tržního vývoje, aniž by se investor musel zcela vzdát expozice vůči akciím.
Scénář 2: Akciový trh zůstane beze změny
Nyní si představme, že podkladové aktivum zakončí rok přesně na stejné hodnotě, na které jej začínalo.
Běžný ETF kopírující jeho cenový vývoj by dosáhl přibližně nulového výnosu, pokud nepočítáme dividendy a náklady. Původní investice 10 000 dolarů by tak zůstala na stejné hodnotě.
Také buffer ETF by měl zakončit období přibližně na své výchozí hodnotě a před započtením nákladů nabídnout podobný výsledek.
Na první pohled se tedy výsledky obou investic nijak neliší.
Investor do buffer ETF však zaplatil za ochranu proti poklesu, kterou nakonec nepotřeboval. Po zahrnutí nákladů fondu proto může jeho skutečný výnos skončit mírně v záporných hodnotách.
Rozdíl může být ještě výraznější při porovnání celkového zhodnocení. Běžný akciový ETF může vyplácet dividendy nebo je reinvestovat, zatímco mnoho ochranných strategií pracuje s cenovým výnosem podkladového aktiva, nikoli s výnosem zahrnujícím dividendy.
Tento příklad ukazuje důležité omezení. Ochrana může investora něco stát i v případě, že trhy vůbec neklesnou.
Scénář 3: Akciový trh vzroste o 30 %
Nakonec uvažujme mimořádně silný rok pro akciové trhy.
Podkladové aktivum vzroste o 30 %, takže hodnota původní investice 10 000 dolarů dosáhne 13 000 dolarů.
Buffer ETF se na růstu trhu rovněž podílí, ale pouze do okamžiku, kdy dosáhne svého dvanáctiprocentního výnosového stropu. Zisky nad touto hranicí již investor nezíská.
Hodnota jeho investice do buffer ETF proto vzroste pouze na přibližně 11 200 dolarů, což představuje zisk 1 200 dolarů.
Zatímco investor do běžného ETF vydělá na cenovém růstu 3 000 dolarů, držitel buffer ETF získá jen 1 200 dolarů.
Rozdíl činí 1 800 dolarů.
Právě tato částka představuje ušlou příležitost, tedy cenu zaplacenou za ochranu před případným poklesem.
Čím výrazněji trh překoná stanovený výnosový strop, tím větší bude relativní nevýhoda buffer ETF.
To je důležité zejména během dlouhotrvajících růstových trhů. Opakované omezování výnosů totiž může investorům zabránit využít podstatnou část zhodnocení akciových trhů.
Mohlo by vás zajímat: Dividendoví aristokraté: Co se skutečně skrývá za prestižním označením ETF?
Proč u buffer ETF záleží na cestě, kterou trh urazí?
Další komplikací je takzvaná path dependency, tedy závislost investičního výsledku na průběhu tržního vývoje a načasování jednotlivých transakcí.
Pro investora, který standardní buffer ETF drží od začátku do konce jednoho investičního období, závisí zamýšlený konečný výsledek především na změně hodnoty podkladového aktiva mezi těmito dvěma daty.
Dočasné výkyvy uvnitř daného období samy o sobě nemusejí konečný výnos podle nastavené strategie změnit.
Skutečná zkušenost investora však může být výrazně odlišná, pokud fond nakoupí v průběhu období, prodá jej předčasně nebo jej drží přes několik navazujících investičních období.
Uvažujme fond, který nabízí roční výnosový strop 12 %.
Pokud trh během prvních šesti měsíců výrazně vzroste, investor vstupující do fondu v tomto okamžiku může mít před dosažením výnosového stropu k dispozici už jen velmi omezený prostor pro další zhodnocení.
Představme si, že fond zahájí investiční období na hodnotě 100 dolarů a maximální hodnota při skončení období podle jeho omezené výnosové strategie činí 112 dolarů. Po šesti měsících se jeho tržní cena zvýší na 108 dolarů.
Nový investor, který nakoupí za 108 dolarů, bude mít do maximální konečné hodnoty 112 dolarů prostor pro růst pouze přibližně 3,7 %, nikoli původních 12 %.
Podobně investor, který nakoupí po výrazném propadu trhu, již nemusí získat původně deklarovanou ochranu proti dalším ztrátám.
Důvodem je skutečnost, že hodnota existujících opcí ve fondu se průběžně mění. Jejich cena závisí nejen na aktuální úrovni podkladového aktiva, ale také na zbývajícím čase do expirace nebo očekávané volatilitě.
Tržní cena ETF v průběhu investičního období proto nemusí odpovídat jednoduchému výnosovému scénáři, který investor očekává při jeho skončení.
Jak upozorňuje Morningstar ve své analýze výsledků buffer ETF, investoři, kteří tyto produkty nedrží po celé stanovené období, mohou dosáhnout výrazně odlišného výsledku, než jaký naznačují původně deklarované parametry.
Jak každoroční obnovení strategie ovlivňuje dlouhodobé výnosy?
Závislost na průběhu trhu je důležitá také v případě, kdy investice pokračuje přes několik investičních období.
Představme si, že investor drží buffer ETF po dva po sobě jdoucí roky. V obou obdobích má fond hypoteticky nastavené desetiprocentní ochranné pásmo a dvanáctiprocentní výnosový strop.
V prvním roce podkladové aktivum vzroste o 30 %, fond však vydělá pouze 12 %. Ve druhém roce aktivum klesne o 20 %, zatímco buffer ETF díky ochrannému pásmu ztratí jen 10 %.
Původní investice 10 000 dolarů tak nejprve vzroste na 11 200 dolarů a následně klesne na 10 080 dolarů. Celkový výnos za dva roky dosáhne pouhých 0,8 %.
Nyní si představme jinou posloupnost. V prvním roce podkladové aktivum stagnuje a ve druhém vzroste o 4 %.
Zajímavé je, že kumulativní výnos samotného podkladového aktiva je v obou scénářích stejný. Růst o 30 % následovaný poklesem o 20 % totiž vede k celkovému zhodnocení 4 %, stejně jako nulový výnos v prvním roce a čtyřprocentní růst ve druhém.
Výsledek buffer ETF je však odlišný.
Ve druhém scénáři investor dosáhne přibližně čtyřprocentního zhodnocení, protože výnosový strop ani ochranné pásmo jeho výsledek zásadně neovlivní.
Dva různé scénáře tržního vývoje tak mohou vést ke stejnému celkovému výnosu podkladového aktiva, ale k odlišné návratnosti buffer ETF.
Ve skutečnosti se navíc mohou výnosové stropy při každém obnovení strategie měnit, což závislost výsledku na posloupnosti tržních pohybů dále prohlubuje.
Čeho se investoři výměnou za ochranu vzdávají?
Nejviditelnější obětí je neomezený potenciál růstu.
Tradiční akciové ETF umožňují investorům podílet se na růstu trhu bez předem stanoveného výnosového stropu. Buffer ETF naopak tento potenciál omezují.
Při dlouhém investičním horizontu může být rozdíl stále významnější, protože složené úročení, respektive průběžné zhodnocování dosažených výnosů, násobí dopad ušlých zisků.
Existují však i další faktory, které je třeba zohlednit.
Buffer ETF zpravidla účtují vyšší poplatky za správu než běžné pasivní indexové fondy. Jejich strategie totiž vyžadují správu opčních pozic. Podle výzkumu společnosti Morningstar dosahoval v analyzovaném souboru fondů průměrný roční nákladový poměr přibližně 0,75 %.
Mnoho buffer ETF se navíc snaží kopírovat cenový výnos podkladového ETF, nikoli jeho celkový výnos. Investor se tak zpravidla vzdává dividend, které by mohl získávat při přímém držení podkladového fondu.
Složitější je rovněž samotné vyhodnocování investiční výkonnosti. Namísto pouhého sledování referenčního indexu musí investor zohledňovat výnosové stropy, ochranná pásma, termíny investičních období a zbývající potenciál zhodnocení.
A přestože ochranné pásmo snižuje vystavení ztrátám, tržní riziko zcela neodstraňuje. I fond s poměrně rozsáhlou ochranou může za nepříznivých podmínek utrpět významné ztráty.
Jsou buffer ETF lepší než tradiční akciové fondy?
Odpověď závisí především na cílech investora a délce jeho investičního horizontu.
Pro člověka, který usiluje o dlouhodobé budování majetku, může být vhodnější nízkonákladový a široce diverzifikovaný akciový ETF. Investor využívající výnosy akciových trhů po několik desetiletí může těžit ze silných růstových let, aniž by jeho zisky omezovaly každoroční výnosové stropy.
Situace však může být jiná u investorů s kratším horizontem nebo výrazně nižší tolerancí vůči ztrátám.
Buffer ETF může oslovit člověka, který si chce zachovat určitou expozici vůči akciím, ale je ochoten obětovat část potenciálních výnosů výměnou za omezení rizika poklesu.
Tyto produkty mohou rovněž tvořit jednu ze složek diverzifikovaného portfolia, zejména pokud investor usiluje o úpravu poměru mezi očekávaným výnosem a možnou ztrátou.
Neměly by však být automaticky považovány za náhradu hotovosti, státních dluhopisů nebo jiných relativně konzervativních investičních nástrojů.
Jejich výkonnost zůstává navázána na akciové trhy a poskytovaná ochrana je podmíněná.
Na co si dát pozor před nákupem buffer ETF?
Před samotnou investicí by měl investor nejprve zjistit, jaké podkladové aktivum fond sleduje a zda jeho strategie vychází z cenového, nebo celkového výnosu zahrnujícího dividendy.
Následně je důležité ověřit přesnou délku investičního období, deklarované ochranné pásmo, maximální výnosový strop a náklady spojené se správou fondu.
Pokud investor nakupuje až po zahájení investičního období, stává se obzvlášť důležitým zbývající prostor pro růst a aktuálně dostupná ochrana.
Vyplatí se rovněž prostudovat prospekt fondu a zjistit, co se stane v případě mimořádně výrazného propadu podkladového aktiva.
Například oficiální prospekt fondu Innovator U.S. Equity Buffer ETF zveřejněný u americké Komise pro cenné papíry a burzy (SEC) popisuje využívání opcí FLEX k vytváření předem definovaných investičních výsledků i rizika spojená s touto strategií.
Nakonec by měl investor porovnat buffer ETF s jednoduššími alternativami, včetně běžných akciových ETF nebo diverzifikovaných portfolií kombinujících akcie a dluhopisy.
Podstatnou otázkou totiž není, zda buffer ETF poskytuje určitou ochranu. Důležité je především to, zda tato ochrana stojí za potenciální výnosy a dodatečné náklady, kterých se investor vzdává.
Ochrana před ztrátami není zadarmo
Buffer ETF představují alternativní přístup k akciovému investování. Výměnou za omezení potenciálního zhodnocení nabízejí ochranu před předem stanovenou částí tržních poklesů.
Jejich atraktivita je pochopitelná. Desetiprocentní ochranné pásmo může výrazně zmírnit ztráty během mírnějších propadů a předem definovaný výnosový strop dává investorům jasnější představu o možném výsledku.
Skutečná cena této strategie se však ukáže ve chvíli, kdy se trhům mimořádně daří. Investor, jehož zhodnocení je omezeno na 12 %, zatímco podkladový trh vzroste o 30 %, přichází o podstatnou část růstového potenciálu.
Další komplikaci představuje načasování investice. Deklarovaná ochrana a maximální výnos se vztahují ke konkrétnímu investičnímu období. Investoři, kteří nakoupí nebo prodají v jiném okamžiku, proto mohou dosáhnout výrazně odlišných výsledků.
Pro ty, kdo upřednostňují omezení rizika před maximalizací výnosů, mohou být buffer ETF užitečným nástrojem při sestavování portfolia. Pro investory zaměřené na dlouhodobý růst akciových investic však mohou jejich nevýhody převážit nad přínosy.
Základní vlastností buffer ETF totiž není odstranění nejistoty. Je jí změna způsobu, jakým se investor podílí na růstu a poklesu finančních trhů.
Ochrana může mít svou hodnotu. Investor by ale měl přesně vědět, čeho se výměnou za ni vzdává.
